06.03.2017 22:24
Rubrika: Pohľad zo zahraničia
Od: Ondřej Hlubek

Erasmus nebo život, část 1


Jmenuji se Ondra, někteří mě možná znáte, kdyby náhodou ne, tak jsem ten vysoký „Čehun“, který v jednom kuse mele pantem a čeká, co si pro něj osud připraví.

Nyní to je Finsko, země tisíce jezer, ale pro někoho taky země v zimě depresivní, pro mou maličkost, tedy spíš veličkost, země leckdy nepochopitelná. Pokud se ptáte proč, tak každý den mě zde překvapí něco jiného, něco, nad čím mi zůstane stát brada otevřená. První šok přišel, když v zemi, kde se alkoholické nápoje nad 4,5 % dají pouze koupit ve státním monopolu Alko (mnou přejmenovaném na Metanol, s. p.), kde tabákové výrobky nesmí být vidět, a při jejich koupi se musíte buď formou loterie, či po optání trefit na číselné klávesnici od č. 1 do č. 32, aby vám na běžícím páse vyjely na pokladní pás cigarety, vidíte v každé trafice, supermarketu či secondhandu loterijní automaty s akceptací bankovních karet, u kterých seniorky hrají ruletu a ani jim nevadí, že jejich vnuci a vnučky pobíhají kolem, na zemi nalepené, tlusté modré čáry se symbolem 18+, který ohraničuje ono gamblerské místo. Další šok nastane, když uvidíte finského studenta si nabírat v menze jídlo na talíř. Oné osobě je jedno, zda si koupil polévku, či hlavní chod, poté u pultíku s čerstvou zeleninou završí své dílo neuvěřitelným ovocno-zeleninovým mixem, který dokončí některou z šesti zálivek. Aneb proč neochutnat hustou lososovou polévku s čočkou, čerstvou paprikou, červenou řepou a nakládanou okurkou, že? J Ale po ochutnání místní speciality, bonbónů SALMIAKKI, se už nedivím ničemu, jelikož slanou lékořicovou „pochutinu“ bych nedaroval ani svému nepříteli.

V devátý lednový den (čti januárový), jsem přistál na letišti Helsinki-Vantaa, a vydal se na první cestu v nové zemi. Musím říci, že by se Pražští radní mohli konečně „rozhoupat“ a dokončit metro nebo rychlodráhu na pražské ruzyňské letiště. Za příklad by si mohli vzít právě Helsinky, kde vlakové soupravy, jež jsou složeny ze dvou vlakových jednotek (pro milovníky vláčků jsou to soupravy Stadler FLIRT), zajišťují v desetiminutovém intervalu dopravu do Helsinek, kde můžete přestoupit na cokoliv, co jede kamkoliv. Já si vybral opět vlak, který mě zavezl až do cíle, hlavního centra finské části Karélie, Joensuu. Mí finští kolegové s úsměvem na rtu říkají: Právě jsi někde, uprostřed ničeho. A je to pravda, nejblíže je asi 125 km vzdálené město Kuopio, či 80 km vzdušnou čarou ruská hranice. Samozřejmě nějaké vesničky tu taky jsou, ale opravdu žádná sláva to není.

Měl jsem velké štěstí, na joensuunském nádraží na mě čekala usměvavá blondýnka, má tutorka Nina, která mě přivítala, ukázala mi, cestou na městský autobus, centrum a předala klíč od mého bytu. Už dopředu mi psala email, ať si připravím 2e na autobus. Pravda je, že při předávání této, pro mě nemalé sumy (cca 54 Kč), se mi kroutila ruka, ale to jsem ještě nevěděl, že jsem měl to štěstí a jel jsem za mimošpičkovou cenu. Po asi 15 minutové cestě jsem dorazil na místo určení – ulici Latolankatu. Byl jsem zvědavý, co na mě čeká, ale naštěstí jsem v civilizované zemi a čekal na mě byt se třemi pokoji, koupelnou, toaletou a kuchyní. Byl jsem nadšený, jelikož jeden pokoj je jen a jen pro mě, a můžu si v něm dělat, co chci, kdy chci a nikdo mě nebude při ničem rušit. Můj byt ještě sdílejí Turek Sercan (čti Serdžan) a Fin Tommy. Třeba Tommy je typický Fin, introvertní menší kluk, s hnědo-blonďatými vlasy a knírkem se „třemi“ vousy, který si opečovává a viděl jsem ho poprvé asi tak týden po mém příletu a od té doby asi jen dvakrát. Vůbec nikoho nevyhledává, a když mě vidí, tak je zaražený, co to za personu před ním stojí a slabým hláskem odpoví na pozdrav. Kdyby si ráno nahlas v kuchyni nezpíval, teda v jeho případě nerecitoval kus finské konverzace, tak bych asi ani nevěděl, zda je v pořádku.

Nebojte se, toto není konec, pokračování příště :-)