24.10.2018 08:49
Rubrika: POLIS
Od: Šimon Krutil

Margaret Thatcher ( 1925 - 2013)


Přinášíme Vám druhou ze série filmových recenzí. 

Snad žádný novodobý britský politik nevyvolává i po své smrti tak protichůdné postoje areakce, jako Margaret Thatcher – první žena ve funkci ministerského předsedy ve Spojenémkrálovství. V tomto kontextu zmiňme ještě jedno prvenství: byla nejdéle sloužícím britskýmpremíérem, který, logicky, zanechal za sebou trvalý odkaz. Často ji novináři označují naprostoprotichůdnými přívlastky od milované po nenáviděnou, jedno z nejcitovanějších epitet je„železná lady“.

Ať se už přikláníme k jednomu nebo druhému táboru, jedna věc je nesporná –

Margaret Thatcher je jednou z nejvýraznějších politických figur Velké Británie dvacátého

století a zaslouží si naši pozornost a studium. Tato kapitola vychází primárně z internetových

zdrojů BBC, převážně z pojednání Margaret Thatcher: Od dcery obchodníka k železné lady.

Margaret Thatcher se narodila 13.10.1925 v hrabství Lincolnshire v rodině obchodníka s

potravinami. Její otec Alfred Roberts měl na ni obrovský vliv. Byl přísný, až asketický a své

dceři vštípil silný smysl pro pracovitost a oddanost veřejné službě. Další postavou, která pro ni

představovala silnou inspiraci v pozdější politické kariéře a rozhodování byl Winston Churchill. Vážila si

zejména jeho burcující, vzdorovité, nekompromisní válečné projevy a odhodlání postavit se nacismu.

Původní profesí byla chemická inženýrka, její mateřskou univerzitou byl Oxford. Už tehdy byla politicky

angažovaná a za studií byla zvolena předsedkyní studentské Konzervativní asociace. V roce 1945 se k

vládě v Británii dostali labouristé, kteří tehdy vytvořili NHS- National Health Service (systém národního

zdravotnictví) a výrazně posílili roli sociálního státu. Thatcher promovala v roce 1947, dál se intenzivně

věnovala politckým tématům a vstoupila do strany Mladých konzervativců.

Když ji bylo 24 let, stala se nejmladší kandidátkou do parlamentu z řad konzervativců. Nebyla zvolena,

ale neodradilo ji to. V roce 1951 se rozhodla vystudovat právo, protože byla přesvědčená, že jí to pomůže

prosadit se v politice. Provdala se za bohatého obchodníka Denise Thatchera a narodila se jí dvojčata.

Velmi se jí dotklo, když ji místní výbor nedoporučil jako kandidátku do parlamentu do dalších voleb,

protože představa mladé dvojnásobné matky ve vrcholné politice byla pro mužské kolegy nereálná. Z této

doby (1952) pochází i její výrok: „ Doufám, že uvidíme stále více mladých žen, které budou kombinovat

manželství s kariérou“.[1] Když se po volbách Konzervativní strana dostala k moci, začalo se i Margaret

Thatcher více dařit. V roce 1961 byla jmenována parlamentní tajemnicí pro penze a národní pojištění.

Byla vůbec první ženou v Británii, které byla svěřena tato funkce. V roce 1964 na konferenci své strany

ostře vystoupila proti daňové politice labouristů a jejich kroky označila za cestu nejenom k socialismu, ale

přímo ke komunismu. Volební rok 1964 přivedl k vítězství labouristy a Thatcher zastávala několik

stínových ministerských funkcí, v parlamentu hlasovala např. pro dekriminalizaci homosexuálů nebo

potratů, ale ve prospěch trestu smrti.

 

V roce 1970 byla konzervativním ministerským předsedou Edwardem Heathem jmenována ministryní

školství.V této funkci prosadila snížení výdajů na vzdělávání a doslova rozzuřila veřejnost, když zastavila

bezplatné dodávky mléka pro děti v základních školách. Vysloužila si tím přezdívku „Thatcher the milk

snatcher“, (volně přeloženo Thatcher, ta co ukradla mléko - v překladu se slovní hříčka ztrácí). V roce

1974 prohráli konzervativci Edwarda Heathe volby a Thatcher vinila z této prohry šéfa strany, kterého

dotlačila k odstoupení. Sama se postavila v následujícím roce do čela kandidátky a v únoru volby

vyhrála, určite i díky silné rétorice. Přitvrdila styl, opustila politiku konsenzu a posunula stranu ještě více

doprava. Prosazovala konzervativismus volného trhu a omezení vlivu odborů. Ekonomika země byla

koncem sedmdesátých let ve špatném stavu, labouristé se potýkali s největšími průmyslovými nepokoji za

posledních 50 let. Nebylo tedy překvapením, že moc s více než přesvědčivým volebním výsledkem převzali opět

konzervativci a 4. května 1979 se Margaret Thatcher poprvé stala britskou ministerskou předsedkyní. Ve

svém programu slíbila dále omezit vliv odborů, přinést zemi stabilitu, bránit trhovou ekonomiku a přenést

odpovědnost za vlastní úspěch či neúspěch na každého jednotlivce. Přes sliby a silná slova se státní

finance dál propadaly a Británie upadla do recese. Její ekonomická politika nedostala inflaci pod kontrolu

a nezaměstnanost vystoupala na dva milióny. V řadě měst vypukly protesty a průzkumy ukazovaly, že

byla nejméně oblíbenou premiérkou od začátku měření. Na konferenci Konzervativní strany v roce 1981

čelila obrovské vlně kritiky, ale ze svých pozic neustoupila. V dubnu 1982 vtrhla Argentína na

Falklandské ostrovy, které byly pod britskou správou. Britské ministerstvo zahraničí požadovalo mírové

urovnání sporu, ale Thatcher byla proti. Po vzoru Churchilla byla přesvědčená, že Británie se agresi nesmí

podvolit. V řádu několika dnů vyslala na Falklandy vojenské síly, které měly argentinskou armádu

 

vyhnat. V tomto ozbrojeném konfliktu zahynulo 649 argentinských a 255 britských vojáků. Po 10ti

týdnech bojů byla moc nad ostrovy převzata Brity a nad hlavním městem Fort Stanley zavlála argentinská

bílá vlajka. Tyto události ji doma přinesly zpět a dále umocnily popularitu a v zahraničí si vysloužila

velký respekt. V retrospektivě i silové řešení Falkland patří mezi velmi sporné a hodně diskutované činy

premiérky.

V červnu 1983 vyhlásila Margaret Thatcher všeobecné volby a zvýšila v nich popularitu své strany. Její

radikální ekonomická politika doslova změnila tvář Británie, otázkou nadále zůstává, za jakou cenu. Její

myšlenky individualismu a osobní odpovědnosti našly ohlas u veřejnosti. Milióny lidí se chopily šance

odkoupit si komunální byty a domy nebo podíly v rychle se privatizujících společnostech jako byly

Britské dráhy, plynárny nebo telekomunikace. Ekonomika šla strmě nahoru a Londýn se stal obrovským

finančním centrem. Nutno zdůraznit, že tento úspěch má velmi stinnou stránku, a to enormní zvýšení

nerovnosti mezi lidmi a velký nárůst bezdomovectví napříč celou zemí, nejenom v Londýně. V rámci

ekonomických opatření se vláda rozhodla uzavřít několik velkých dolů, zejména v severní Anglii.

Následovala velká vlna protestů, k největšímu a nejkrvavějšímu střetu mezi demonstrujícími (převážně

horníky) a policií došlo blízko Sheffieldu v hrabství Yorkshire v roce 1984. Tento střet je všeobecně

známý jako Bitva o Orgreave. Šlo o brutální fyzickou konfrontaci mezi asi 5 tisíci protestujícími a

přesilou policistů, kterých bylo nasazeno 7 tisíc, zraněno bylo více než 100 lidí. Protesty se šířily

krajinou, ale premiérka odmítla ustoupit. Po celých 12ti měsících byli protestující horníci poraženi a

odborové hnutí silně oslabeno. Premiérku podporovala nejen její vlastní strana, ale celý britský

establishment. Pro mnohé komunity dělníků se však tímto stala naprosto nenáviděnou osobou. Na podzim

1984 se v Brightonu konala konference Konzervativní strany a její předsedkyně a premiérka zároveň jen

se štěstím přežila bombový útok IRA na hotel, ve kterém byla ubytována. Při tomto útoku zahynulo 5 lidí

a 34 jich bylo zraněno.

V 80tých letech byly USA považovány za nejdůležitějšího strategického spojence Velké Británie. Vztahy

Thatcher – Reagan byly na výjimečně dobré úrovni, což se odrazilo i v souhlasu Británie s rozmístěním

amerických nukleárních hlavic na svém území. Thatcher později fungovala jako prostředník mezi

Reaganem a Gorbačovem v rozhovorech o nukleárním odzbrojování.

 

Margaret Thatcher a Ronald Reagan v roce 1984

Ve vztahu k Evropě prošla Thatcher postupnou změnou od pro-evropského postoje k velmi

rezervovanému vztahu. Přesto, že Evropa byla pro Británii důležitým obchodním partnerem, byla velmi

silně proti myšlence, aby se Británie vzdala části svých kompetencí ve prospěch evropských institucí. V

červenci 1988 promluvil tehdejší prezident Evropské komise Jacques Delors o formující se, vznikající,

společné evropské vládě. Thatcher v září téhož roku v belgických Bruggách pronesla řeč, ve které se ostře

vymezila proti evropskému superstátu a naopak opět potvrdila britskou suverenitu. Někteří její

spolustraníci tleskali, zároveň se ale otevřela otázka významných rozdílů v nahlížení na evropskou

politiku v Konzervativní straně samotné.

V roce 1987 Margaret Thatcher potřetí ( a naposled) vyhrála všeobecné volby. Tři roky poté udělala

zřejmě jednu z největších chyb své politické kariéry, když zavedla tzv. poll tax, tedy daň z hlavy. Místní

poplatky byly nahrazeny paušálním poplatkem, který musel hradit každý občan bez ohledu na výši

příjmu. Odpovědí byly nepokoje a masové protestní pochody, z nichž největší se odehrál v Londýně v

březnu 1990, kdy jeho ulicemi pochodovalo 100 tisíc nespokojených demonstrantů (zraněno bylo 113 a

zatčených 340). Proti premiérce se díky tomuto opatření stavěla nejen veřejnost, ale i mnozí konzervativní

poslanci. Jak upozorňuje Fajmon (Fajmon: 2010), jedna z teorií pádu Margaret Thatcher hovoří o

 

„kolektivní ztrátě nervů“.V listopadu 1990 ji dohnala její arogantní a zpupná povaha v kombinaci s

nepopulárními opatřeními a spory o postoj k Evropě ke ztrátě podpory ve vlastní straně a 28. listopadu k

rezignaci a definitivnímu odchodu z Downing Street (britské sídlo premiéra).

Po svém odchodu z funkce napsala své memoáry a přednášela po celém světě. I nadále byla politicky

aktivní a stala se vůdčí představitelkou protievropského sentimentu konzervativců. Po smrti jejího

manžela v roce 2007 se i její zdraví začalo rapidně zhoršovat, v roce 2013 zemřela na následky prodělané

mrtvice ve věku 87mi let. Od dob Winstona Churchilla byla prvním ministerským předsedou, který měl

státní pohřeb. Její smrt však byla vnímána stejně kontroverzně jako její činy – někteří byli zarmouceni,

jiní slavili. Bezprostředně po jejím úmrtí se šířila internetem píseň „Ding dong! The witch is dead“ ( Bim

bam! Čarodějnice je mrtvá, pozn. píseň je původně z filmu Čaroděj ze země Oz z roku 1939) a dostala se

na druhou příčku britských hitparád. Jen těžko bychom hledali výmluvnější příklad toho, jak pro

desetitisíce lidí její smrt znamenala jistou satisfakci za zničené životy, když kvůli premiérčiným

 

opatřením přišli o práci, a tím celé rodiny o živobytí.